Mytologie rozmarýnu

Rozmarýn je doslova mystickou rostlinou s velmi zajímavou mytologií. Jako první na světě získali z rozmarýnu esenciální olej Arabové a to v 9. století. Do severní Evropy, přes Alpy přenesly rozmarýn římské legie. Odtud se rozšířila prakticky do celého světa.

Rozmarýn byl již od starověku opěvován jako symbol lásky, manželství, smrti a nepomíjivosti. Používal se do kadidel, k výrobě smutečních věnců i jako ozdoba do svatebních kytic. Například se dochovala tradice, při které truchlící vhazovali rozmarýn do hrobu jako symbol vzpomínky na mrtvé.

Rozmarýn se našel už v hrobkách egyptských faraónů, kde je zmiňována jako bylina, která chrání před účinkem temných sil. Řekové a Římané považovali rozmarýn za nositele štěstí a jako ochranu před zlými duchy. Byl též posvátnou rostlinou a studenti v době vyučování nosili na hlavě věnečky z větviček rozmarýnu, neboť se věřilo, že zlepšuje paměť.

Podle legendy byla rozmarýnem obklopena řecká bohyně Afrodita, když povstala z mořské pěny. Římané rozmarýnem zdobili sochy bohů v domácnosti, protože symbolizoval stabilitu. Antičtí léčitelé předepisovali rozmarýn na onemocnění jater a vyráběli z něj vonné masti, balzámy, vody a oleje. Z dřevité části keře se dělaly loutny.

K modré barvě květů se váže pověst, že když Panna Maria s malým Ježíškem prchala před Herodovými vojáky do Egypta, pověsila svůj typický modrý plášť na keř rozmarýnu s bílými květy, které do rána zmodraly. Rozmarýn byl také proto nazýván "Mariina růže". Věřilo se také, že rozmarýn roste do 33 let, neboť tak jak dlouho žil Ježíš Kristus.

Ve středověku byl rozmarýn lékařský součástí mnoha náboženských obřadů, používal se také jako kadidlo. Sáček s rozmarýnem se dával pod polštář, nebo jako ochranná bylina kolem postele či pod ní, aby zaháněl noční můry. V té době byl také na našem území považován za ochranný prostředek proti moru. Jako ochranu před nakažlivými nemocemi ho lidé spalovali, aby vyčistili vzduch a také nosili u sebe v podobě malých kytiček, aby se chránili před morem. Rozmarýn byl také jednou ze složek v "octě čtyř zlodějů", lektvaru, který používali vykradači hrobů pro ochranu proti moru.

V době renesance se stal rozmarýn součástí mnohých léčiv. Saské kroniky připomínají rozmarýn v souvislosti s jeho léčivými účinky. V 16. století lidé věřili, že zachovává věčné mládí.

V roce 1870 byl objeven alkoholát rozmarýnu, proslulý "elixír mládí" vyráběný destilací cedru, rozmarýnu a terpentýnu nazývaný "voda maďarské královny", snad podle staršího receptu stejného názvu. Historie kolem "vody maďarské královny", jakožto objevného parfému, léku, elixíru, je totiž velmi zamotaná a nikdo není schopen dokázat, ke které maďarské královně se původní recept váže. Někdy je uváděna Alžběta polská (1305 až 1380), což ale neodpovídá jejímu životopisu, jindy svatá Alžběta maďarská (1207 až 1231), což zase neodpovídá tomu, že destilace jako technika zpracování bylin byla známa již před jejím narozením. Pověst praví, že tato voda uzdravila maďarskou princeznu. Trpěla prý dnou a byla ochrnutá a stará. Zázračná voda ji uzdravila a proměnila ve svůdnou mladou dívku, o jejíž ruku žádal polský král. To se mělo stát v roce 1235.

Každopádně někdy v této době došlo k výrobě směsi, která obsahovala "namočenou libru rozmarýnu v galonu vína". Autorství se dá přisoudit některému mnišskému řádu, kde se vždy s bylinami experimentovalo a také mniši byli přístupni technologiím z Orientu, nebo alchymistovi. Tato směs byla po staletí používána k léčbě lupů, dny, kožních problémů a plešatosti. Nejstarší dochované recepty uvádějí složení čerstvý rozmarýn (možná i tymián) a silné brandy. Později formulace obsahují ještě levanduli, mátu, šalvěj, majoránku, kostus (tropická trvalka), pomerančový květ a citron. Maďarská voda byla známá po celé Evropě po mnoho století. Až do objevu kolínské vody v 18. století, to byla nejvíce populární vůně a zároveň lék.

Rozmarýn byl a je používán ve spojitosti s láskou a platil také za věšteckou bylinu ve věcech lásky. Několik rostlinek se zasadilo do několika květináčů a každý měl jméno podle potenciálního milence. Nechaly se růst a rostlina, která byla nejsilnější, dala odpověď, kdo je ten pravý. Usušená bylinka napěchovaná do látkové panenky měla přilákat milence nebo přitáhnout léčivé vibrace proti nemoci. Novomanželské páry zasazovaly rozmarýn v jejich svatební den. Pokud dobře rostl, bylo to dobré znamení pro rodinu. Bylinka též symbolizovala mládenectví, neboť snítku rozmarýnu coby důkaz lásky obdržený od své milé si vkládali za klobouk jenom svobodní mládenci. Zemřel-li mladý muž jako svobodný mládenec, vše na pohřbu bylo vyzdobeno rozmarýnem. Šel-li mládenec žádat o nevěstu v doprovodu družby, vždy se chodilo s rozmarýnem. Dotkne-li se mladík dívky (nebo naopak) snítkou rozmarýnu, který má rozvitý květ, mladý pár se do sebe zamiluje.

Filipojakubská noc (z 30. dubna na 1. května) přinášela zvyk vykuřování čarodějnic, protože v tento den je jejich moc velmi silná. Lidé se čarodějnic pochopitelně báli, aby neuškodily jim nebo dobytku a tak se obydlí vykuřovala - kadidlem, bolehlavem, jalovcem, větvičkami trnky a - rozmarýnem. Obdobně ve Francii visel rozmarýn v nemocnicích a nemocničních pokojích, kde se léčily záněty a také se jím vykuřovalo. A mimochodem, rozmarýn byl oblíbenou vůní Napoleona Bonaparte.